Čtyřruční klavír

Čtyřruční tvorba A. Dvořáka a její interpretační přístupnost

Úplně nejjednodušší pro začátečníky jsou dva opusy, které Dvořák přímo sám neupravil, ale jejich úpravu sám schválil, v podstatě autorizoval (podobně jako např. slavnou Humoresku pro housle a klavír v úpravě Kreislerově) a bylo by škoda se o ně připravit - pro první krůčky jsou opravdu nejlepší.

Silhouettes op. 8 (arr. Theodor Kirchner) - jakmile si děti trochu osvojí hru vícezvuků a základní rytmické principy, mohou se o některou z nich pokusit. Nejprostěji stylizovanými (a přitom zvukově účinnými) se jeví č. 4, 5, 9, 11 a (pokud si dobře společně rozpočteme minikadenci v malých notičkách) č. 2 - tedy skoro všechno čísla, která se často ve dvouruční verzi studují předčasně a dítě s nimi místo přednesu jen zbytečně zápolí. Pravda, oproti 2-ruč. verzi jsou někdy tyto kousky "německy srovnanější", agogika se zde občas dělá obtížněji. Ale moc často to nevadí

Bohužel, česky Silhouetty v této verzi nevyšly (nebo o tom nevím). V knihovnách najdeme nejspíš staré dvoudílné vydání Friedrich Hofmeister, Leipzig (ed. č. 7992, 7993), v obchodech (alespoň německých) bychom možná sehnali nové vydání od stejné firmy z r. 2006 (FH 2947, 2948 - rev. Christoph Sobanski). Různice mezi těmito vydáními jsou v č. 6 (t. 31 sekund - v pův. vydání chybí osminová pauza před čtvrťovou), 7 (t. 27 prim - posl. akord v pův. vydání e-g-h, v novém e-a-cis; logičtější je e-moll), 9 (t. 29 sekund - v novém vydání v pr. r. překlep, má být gis-h) a 10 (t. 41 sekund - posl. nota v pr. r. v pův. vyd. eis, v novém vydání e. Dvouruční verze má e).

Dalším stupněm pro čtyřruční hru jsou Skotské tance op. 41 (arr. Josef Zubatý) - hráčsky i posluchačsky přístupné, zábavné, jen trochu dlouhé. Protože jsou však pravidelně členěny po osmitaktích, můžeme klidně některé úseky vyškrtat, celkový dojem se tím většinou nenaruší. Dovolíme to? Nicméně, přinejmenším "větší polovina" skladby by se (aspoň na soutěži) prezentovat měla - a proto vidím tuto skladbu jako celek spíš pro 6.-7. roč., třebaže řadu jednotlivých epizod by zvládly i děti mladší.

Na rozdíl od Silhouett, Skotské tance několikrát vyšly i česky - nejsnáz se dostaneme k vydání Editio Supraphon 1976 (Edice lidových škol umění) nebo nově Ed. Bärenreiter Praha 2001 (totožné - obě ed. č. H 5851). V pův. vydání (Em. Starý) u primu na zač. t. 57 chybí křížek před d a takty 65-72 jsou zde u primu důsledně v unisonu pravé a levé (t. 65 začíná d2-d3, t. 69 začíná d3-d4) - nová vydání toto z důvodu ulehčení upravila. A v taktu 197 je i u primu f - nové vydání upravilo na mp.

Nokturno H-dur op. 40 většinou neznají (a prakticky vůbec nehrají) ani profesionální klavírní dua, poněkud známější je v (rovněž autorově) verzi pro housle a klavír. Dá se nalézti asi jen v knihovnách (Ed. Bote & G. Bock, Berlin - ed. č. 13990). Skladba je třístránková, tempo Molto Adagio - dalo by se říct, že je to hudba pro "chytré a zahloubané děti". Nicméně už musí být trochu zběhlejší v rytmu (zákl. takt je 12/8, do kterého jsou ale několikrát vsazeny prosté čtvrtky, to třeba vysvětlit), musí už bez problémů brát oktávy a sekundista musí od poloviny ovládat i střídání různých trojzvuků v pravé, pravidelně vyplňujících osminový puls levé. Ale tempo rychlé není - a je škoda, že se této skladbě skoro nikdo nevěnoval.

Úplně zapomenutá je i čtyřruční verze skladeb op. 52 (Impromptu, Intermezzo, Gigue, Eclogue), k nalezení asi opět jen v knihovnách (Ed. Friedrich Hofmeister, Leipzig - ed. č. 8114) - ostatně i původní dvouruční verze se hraje velmi málo. První ze skladeb je hodně technicko-rytmicky obtížná - ale č. 2 Intermezzo, pomalé a dlouhé jen jednu stránku, je zvládnutelné dobře, třebaže prim je psán značně hustě a náročně na různé ligatury ve vícezvucích (proto jej vidím až tak od 5. roč. výše, zatímco sekund je mnohem snazší a zvládne jej i žák o několik ročníků níž). Pro duo, které si chce vesele pohrávat a vzájemně se kontrapunkticky doplňovat, je velmi vhodné č. 3 Gigue, byť krátké zrovna není - ale tempo není na začátku udáno, nemusíme se tudíž při vší veselosti štvát. A podivuhodné č. 4 Eclogue - formálně již trochu složitější (i delší), ale náladou nesmírně půvabné a především, ve stylizaci značně průzračné (oproti 2-ruč. verzi opravdu značně usnadní hraní). Pokud dostanou děti na tyto skladby chuť, od 6. roč. je již zvládnou určitě.

Přicházíme ke slavným opusům, které nicméně už často patří svou náročností do vyšší kategorie. Nesmírnou výhodu ovšem mají - dají se poslechnout z mnoha nahrávek, takže pokud se dětem něco mimořádně zalíbí a chtěly by to hrát, může je to pozitivně motivovat k práci, "dokud se to nenaučím", a mohou na tom vyloženě vyrůst, získat nové kvality, odhalit nové své možnosti. V nejslavnějším cyklu, Slovanské tance op. 46 a 72, už samozřejmě musíme mít základy techniky v malíčku, bez problémů a dřiny brát oktávy a akordy, mít přehled o rytmu (Dvořák je někde dost často střídá), naučit se společně zvládat změny temp (totéž) apod. Nejsnadnějšími čísly se jeví tance č. 4, 6 (POZOR! - v Simrockově vydání jsou č. 3 a 6 přehozena, ale správné pořadí je 3=As-dur, 6=D-dur, jak máme v českém vydání), 10 a 16, příp. i 12 a 14 (ale u těchto máme až nepřehledné množství posuvek a nepatří ani k nejnápaditějším). Uvedená čísla bychom od 6. roč. zvládat měli, u ostatních tanců záleží opravdu na motivaci a zdravém zhodnocení situace a možností. Případně se ještě můžeme pokusit o Polonézu Es-dur, jež do cyklu nepatří, ale zejména jako tanec k předtančení na plesech se hodně proslavila. Je docela dlouhá, ale formálně i technicky zcela přehledná (česky nevyšla, ale Ed. Peters - ed. č. 7647 - ji vydával docela často).

Legendy op. 59 jsou celkově dost náročné technicky, výrazově i souhrově, jsou většinou i docela dlouhé, spíš pro konzervatoristy. V nejvyšších ročnících II. cyklu by se daly zvládat č. 4, 8 (byť obě patří k delším), 7, 9, snad i 10. Ještě náročnější, byť posluchačsky hodně vděčný, je cyklus Ze Šumavy op. 68, téměř jakási analogie 2-ruč. cyklu Poetické nálady op. 85. Manuálně nejjednodušší, zvládnutelné i v nejvyšších ročnících I. cyklu, je č. 5 "Klid", mnohem více proslavené ve verzi pro violoncello a klavír a docela náročné na přednes (je už zde třeba opravdu být básníkem klavíru, umět pracovat s agogikou a to vše navíc "ve společném vydání"). I v tomto cyklu může hudební přitažlivost dělat divy, takže silná chuť nakonec možná bude stačit ke zdolání např. č. 1 "Na přástkách" - ale spíš až na závěr II. cyklu, skladby jsou zde obecně ještě delší než Legendy a chtějí již vyspělost konzervatoristů.

A na závěr ještě informativní přehled ostatních Dvořákových skladeb, jež on sám upravil pro čtyřruční klavír. Je to odraz doby dychtivě se rozvíjejícího domácího muzicírování, kdy nebyl rozhlas ani gramofon, dvouruční výtahy by často byly nemístně těžké či nuceně zjednodušované a v neposlední řadě šlo i o požitek z hraní ve dvou. Dnes už tyto úpravy (jedná-li se o transkripce orchestrálních děl) slouží prakticky jen k výuce dirigování a nově nevycházejí, nalezneme je tedy v knihovnách, antikvariátech, často i mezi vyřazenými notami. Soupis skladeb byl pořízen podle knihy Antonín

Dvořák -Tematický katalog (J. Burghauser - 2. vyd. 1996), kde byly na pravou míru uvedeny i některé omyly v této oblasti. Podle této příručky jsou originálními Dvořákovými úpravami skladby

Serenáda E-dur, op. 22 Smyčcový kvintet G-dur, op. 77

Slovanské rapsodie (č. 1-3), op. 45 Ouvertura F-dur

Domov můj, op. 62 Symfonie G-dur (č. 8), op. 88

Scherzo capriccioso, op. 66 Dumky (klav. trio), op. 90

Husitská, op. 67 Symfonie e-moll (č. 9), op. 95

Symfonie d-moll (č. 7), op. 70 Holoubek, op. 110

Symfonické variace, op. 78 Píseň bohatýrská, op. 111

Smyčc. kvartet E-dur, op. 80

U 4-ruč. vyd. některých skladeb je uveden Dvořák, ač autorem není (V přírodě op. 91 - ve skut. J. Suk, Karneval op. 92 - ve skut. O. Nedbal), jinde není uveden nikdo a omylem bývají často připisovány Dvořákovi (např. Maličkosti/Bagatellen op. 47 - ve skut. J. Zubatý, který nejvíce Dvořákovi upravoval). Tyto transkripce by za autentické brány být neměly.

Tomáš Víšek